, st 16.4.2008Projekt mapování Théb je komplexní databází archeologické lokality západní části Théb. Obsahuje detailní mapy a databáze každého archeologického naleziště vč. zeměpisného a etnografického kraje, nacházejících se v západní části Théb. Součástí stránek je přehled o tipu archeologických a vědeckých prací, nejnovější aktualizace a příspěvky z této oblasti výzkumu. Podrobně informuje o probíhajících průzkumných archeologických projektech od roku 1997 do roku 2007.
SLOVNÍK NĚKTERÝCH POJMŮ:
Údolí králů
Nová říše
Zádušní chrám
Abychom neuvedli čtenáře ve zmatek, zastavíme se na chvíli u egyptských zeměpisných jmen. Jméno Théby dali Řekové egyptskému městu Veset, "Mocnému městu žezla ves"; dnes označuje staré město a památky na levém a pravém břehu Nilu.
Ve východní části Théb, na pravém břehu Nilu, se tyčí chrámy Karnak a Luxor. Jménem Luxor je však také označováno moderní město ležící 726 km jižně od Káhiry.
V západní části Théb na levém nilském břehu se rozkládá Údolí králů, Údolí královen a Údolí velmožů, Dér el-Bahrí, Ramesseum, Medínit Habu a další památky pocházející z nejslavnějších dob starověkého Egypta.
Na úsvitu dějin se právě Théby staly ostrovem "prvního zjeveni", kde se poprvé projevil život. Za Staré říše byly pouhým provinčním, i když dosti bohatým městysem, který si za sídelní město zvolil Amenemhet I. teprve kolem roku 2000 př. n. l. Z dob Střední říše také pocházejí první významné stavby.
Za Nové říše sláva a bohatství Théb ješté vzrostly. Právě thébští faraoni z popudu královny Ahhotepy vyhnali hyksóské vetřelce. Za pomoc přitom vděčili Amonovi, jehož chrám se stal kultovním centrem celého Egypta. Po více než pět století mu jednotliví vládci Egypta věnovali nesmírnou péči. Théby se tehdy označovaly názvem město.
Od počátku vlády 21. dynastie začíná hvězda Théb blednout a místo nich se v hospodářské a obchodní oblasti dostává postupně do popředí Delta. Théby se napříště musely spokojit s rolí strážce, bdícího v poklidu, daleko od převratných změn, které otřásaly severním Egyptem, nad zděděnými duchovními tradicemi.
V 7. století př. n. l. vyplenili chrámy Asyřané a část obyvatelstva odvedli. Théby se staly už jen muzeem slavné minulosti, které v Egypťanech budilo nostalgidcé vzpomínky. V roce 27 př. n. l. poničilo navíc město silné zemětřesení a další smrtelné rány mu postupné zasadili Římané, křesťané a Arabové. Na Théby se zapomnělo tak dokonale, že se dokonce dlouhou dobu ani nevědělo, kde ležely!
Od svého znovuobjevení, na které musely čekat až do roku 1718, se staly předmětem neustále stoupajícího zájmu a dnes lze bez nadsázky říci, že se dočkaly svého znovuzrození. Opět se v nich staví lešení, na nichž pracují architekti a restaurátoři, kamenné bloky se usazují na původní místa a do opuštěných, polozbořených budov se vrací život.
Na počátku byl pánem a ochráncem Théb bůh Moncu, muž se sokolí hlavou, který dodával sílu faraonovým pažím a činil je neporazitelnými. Avšak v dobách největší slávy města se stal jeho vládcem Amon.
Amon znamená "Skrytý". Je do té míry tajemný, že nikdo nezná jeho pravou podobu. Bývá zobrazován jako muž s korunou ozdobenou dvěma vellrymi pery. Někdy má modrou kůži. Na thébských chrámových zdech se často opakuje nápis "Amenre, král bohů". Amon, vládcé Théb a jižní Heliopole, a Re, pán posvátného severního okrsku v Heliopoli, jsou neoddělitelní. Amon je přirozené tajemno, Re božské světlo, život a odhalené tajemství. Oba, nerozlučně spojeni, tvoří božskou jednotu, z níž vše pochází.
Jako pán životodárného vzduchu byl ochráncem lodníků. Jeho tajemství střežila dvě posvátná zvířata: beran, symbol neustále se obnovující síly, a nilská husa, která na počátku světa jako první zakejhala a snesla vejce, z něhož vznikl vesmír. Egyptský výraz pro husu - smon - obsahuje kořen men, "být pevný", "pevně stát", který je také součástí Amonova jména.
Amon je první bytostí, která se na světě objevila, a nemá proto otce ani matku. Je Prvním mezi všemi, zůstává však skryt očím bohů i smrtelníků. Je stvořitelem vesmíru, nebe vyzvedl do výšky rovnající se délce jeho paží a zemi stvořil podle délky svého kroku. Vedle Amona, boha mudrců a zasvěcenců, existuje i Amon, který je ochráncem chudých a nemocných. V pozdějších dobách bylo vybudováno několik menších modliteben, kde lid vyjadřoval úctu "Amonovi, který popřává sluchu prosebníkům".
Údolí královen
Asi 1 ,5 kilometru jihozápadně od Údolí králů leží Údolí královen, nejjižnější část thébské nekropole, zcela odlišná od vyprahlého a tajemného Údolí králů, sevřeného skalami. Údolí královen je otevřené a přívětivé místo. Je do něj snadný přístup, ten však byl také hlavní příčinou jeho zkáry, neboť místní hroblry se staly snadnou kořistí vykradačů a některé z nich byly dokonce vypáleny. V Pozdní době bylo několik hrobek přeměněno na skladiště sarkofágů a mumií.
Egypťané toto pohřebiště nazývali ta set neferu, "místo dokonalosti". Slovo nefer skutečně znamená "krása, dokonalost, dovršení", s tím, že dokonalost není něco stálého a neměnného, ale že v sobě nese zárodek harmonického vývoje; který v tomto případě probíhá na onom světě.
Z devadesáti hrobek je dnes většina v troskách nebo po nich zůstaly jen obyčejné jámy. Archeologický výzkum lokality však ješté není zcela dokončen a není vyloučeno, že systematický průzkum přinese ješté nejedno překvapení.
V období Nové říše (především za vlády 19. a 20. dynastie) byly v údolí pohřbívány královny a královští synové. Stejně jako faraoni musely i královny znát sachu, příslušné zaříkávací formule; jejich dokonalá znalost jim pak měla pomoci, aby se v Západní říši staly zářícím paprskem světla. Mohly také vycházet na "denní světlo" a prodělat všechna převtělení, po nichž zatoužila jejich duše.
Hrobka královny Satre (č. 38), manželky Ramsese I. a matky Sethiho I., odpovídala vnitřní výzdobou hrobce samotného krále. Královna Tejet (č. 52), jejíž tělo je celé vymalováno růžovou barvou, je zobrazena ve společnosti nejvyšších bohů Atuma, Ptaha, Thovta a dalších. Hrou na sistrum vyvolává tvořivé vibrace. Poté, co se stala Osiridem, se pod ochranou bohyně Isidy, Neftydy a bílého boha Anubise vydává na cestu k Západnímu pohoří, kde ji vítá bohyně Hathor v podobě krávy a bohyně-stromu. Dodejme jen, že chtěl-li být zemřelý muž vzkříšen k novému životu, musel se stát Osiridem, kdežto žena se stávala zároveň Osiridem i bohyní Hathor.
Údolí královen snad chrání tajemná kouzelná moc. Jak jinak si lze vysvětlit, že na tak vypleněném a zpustošeném místě se zachovalo tolik úžasných artefaktů?
Připomeňme nejprve hrobky "královských synů" Ramsese III.: Pareherunemefa (č. 42), Setherchopšefa, Chamveseta (č. 44) a Amonherchopšefa (č. 55), plné zářících barev. V hrobkách jsou pochovaní mladí muži s oholenými hlavami a jedinou dětskou kadeří, které faraon sám nebo s manželkou provází po cestách Říše mrtvých, aby je ochránil před přísnými strážci bran a zlými duchy. A pak už nastane chvíle, kdy dostatečné pňpravený "královský syn" bude moci sám rozmlouvat s bohy a vykonávat rituální oběti. Důstojné chování, obřadný oděv i paruka, gradující průběh rituálních obřadů, to vše činí z hrobek královských synů, zvláště z hrobky Amonherchopšefovy, významná umělecká díla. Thovt a Ptah na nich pořádají slavnost na počest vzkřišení zemřelého, bohyně Isis mu daruje věčný život v podobě zářícího paprsku světla a dlouhý věk stvořitele světa Atuma. Z rukou bohyné Isidy a Neftydy tryská životodárná magnetická síla ve tvaru vlnovek.
A co říci o nádherně zrestaurované a opět zpřístupněné hrobce královny Nefertari (č. 66), o níž někteří návštěvníci ne bezdůvodně tvrdí, že je nejkrásnější hrobkou z celé thébské nekropole?
Nefertari byla královnou a Prvrií manželkou Ramesse II., který pro ni dal postavit "malý" chrám v Abú Simbelu. V královnině věčném příbytku je skutečně vše nefer, krásné, dokonalé, dovršené. Ptačí duše Nefertari, ba, je stále přítomna. Hraje šachy s neviditelným protihráčem a vyhrává rozhodující partii, která otvírá brány na onen svět a umožňuje přístup k bohům, například k Cheprerovi s hlavou skarabea, symbolu vzniku, neustálé proměny světla.
Na důkaz, že patří k zasvěceným, podává Nefertari bohu Thovtovi písařskou destičku, jejíž tajné jméno je "Vidět a Slyšet". Ptahovi, bohu umělců, daruje látky, které sama utkala. Protože zná strážce podsvětí a umí vyslovit jejich jména, stávají se jejími věrnými spojenci. Poté královna prochází kolem sedmi posvátných krav a mocného býka a pohání bárku veslem, které se ve vodě nenamočí a v ohni neshoří. Nakonec dovrší nejvyšší rituální úkon - Osiridovi obětuje Maat.
Každý jednotlivý výjev, každá podrobnost si zaslouží pozornosti. Ano, díky královně Nefertari si uvědomíme, že dokonalost může pocházet i z tohoto světa, je-li odrazem věčného světa bohů.
Hrobky v Údolí králů
Údolí králů tvoří hluboká rokle ve vápencových skalách pod horou el-Kurna. Trojúhelníkovitý tvar hory při pohledu z východu připomíná pyramidu a podle některých teorií ji určil jako místo pro královské pohřebiště. Nejkrásnější hrobky Sethiho I. a Ramesse X. jsou dlouhodobě uzavřené. Navštívit je možné například hrobku Ramesse III. s nádhernými reliéfy, hrobku Tuthmose II s zajímavou neobyčejně jednoduchou výzdobou nebo poměrně malou hrobku Tutanchamona.
Pohřebiště za horským masivem, jehož chodby se symbolicky vinou do hlubin říše mrtvých. Je zde 64 hrobek králů a princů, mezi ně patří i Tutanchamonova hrobka.Údolí neslo také názvy "Město pravdy" či "Brány králů" a ve skutečnosti nebylo ničím jiným než podivným pohřebištěm, městem smrti a nekonečného odpočinku duší králů a faraónů, které pobývají v nitru skal uzavřené v mohutných kamenných sarkofázích dodnes. Izolované údolí na druhé straně hřebenu nad Deir el Bahri se rozvětvuje do východní a západní části, kterým dominuje vrchol hory El Qurn. Většina nejdůležitějších hrobek byla objevena ve východní části. Samotné hrobky se vnořují do nitra skal i 100 m sestupnými pasážemi. Jsou si navzájem velice podobné, liší se pouze svou konstrukcí - obtížemi, které bylo nutno překonávat při vytesávání. Na jejich mohutnost a výzdobu měla vliv i délka vlády a významnost faraóna. V hloubení se střídalo po mnoho let několik vyškolených dělníků a umělci dokončovali úpravu interiéru. Žili se svými rodinami v nedaleké vesnici Deir el-Medina nebo přímo v Údolí králů. Specifickou a jedinečnou výzdobou interiérů hrobek jsou hieroglyfické texty a polychromované barevné kresby znázorňující teologické kompozice. Nápisy na stěnách byly převzaty z prastarých mýtických knih - Knihy podsvětí (tj. toho, kdo vládne podsvětí), Knihy bran (tj. toho, kdo kočíruje královský kočár v podsvětí) a Knihy litanie (tj. slov slunečního boha Re při jeho vlastní cestě hlubina podsvětí).
Údolí velmožů
Svět takzvaných soukromých thébských hrobek je narozdíl od královskych nepřeberný. Stejně jako mastaby pocházející z období Staré říše liší se i hrobky jedna od druhé; každá z nich, od nejmenší, kam se vejdou jen tři návštěvníci, až po největší, která svými rozměry připomíná chrám, je originálním dílem.
Vnitřní výzdoba v hrobkách znázorňuje rituální obřady, každodenní život a významné dny a svátky vysoké thébské společnosti. Na stěnách posmrtných příbytků žijí věčně mladí a bezstarostní lidé, zářící nikdy nepomíjející krásou. Nápisy na stěnách hrobek příchozího nabádají, aby celý život až do chvíle, kdy přejde na onen druhý břeh, naslouchal "hlasu svého srdce".
V hrobkách připomínajících stránky knihy, kterou je nutno znovu svázat dohromady, jsou vylíčeny jednotlivé fáze rituální přeměny zesnulého v zářivý paprsek světla. Mumie nebožtíka, symbolizující Osiridovo tělo, musela přeplout Nil z východního břehu na západní, kde byla nejprve souzena živými, aby se vzápětí podrobila soudu bohů. Zesnulý musel odpřisáhnout, že se nedopustil vraždy, loupeže, křivdy ani lakomství, a poprosit "srdce své matlry", skarabea, patrona převtělování, aby proti němu nesvědčil před Osiridem, který na vahách váží lidské skutky. Pokud zemřelý žil podle zákonů bohyně Maat, byl uznán "spravedlivým", a unikl tak nejhoršímu trestu, "druhé smrti".
Zemřelému, symbolu mrtvého Osirida, byla obřadně otevřena ústa a oči, aby se na velkou pouť mohl vydat jako živá bytost, a jeho ptačí duše ba vzlétla ke slunci, aby se živila jeho září.
Typická thébská hrobka vypadá s různými obměnami následovně: za nádvořím, na němž snad kdysi byly vysázeny stromy, je vchod se stélami po obou stranách, za ním na šiřku orientovaná obdélníková síň (v některých případech sloupová) a svatyně zakončená výklenkem se sochou zemřelého a jeho manželky.
Odkrývání hrobek velmožů postupuje vpřed jen pomalu a s obtížemi a veřejnosti jich je dnes přístupno pouze několik. Nezbývá než doufat, i když mnoho naděje nemáme, že v budoucnosti se snad podaří zpřístupnit většinu thébských hrobek, z nichž každá je díky pozoruhodné výzdobě unikátem.
Nejrozsáhlejší ze soukromých nekropolí leží za Ramesseem, na pahorku u Šéch Abd el-Kurna. Je rozdělena do tří sektorů zvaných "malý okrsek", "velký okrsek" a "vesnice".
V malém okrsku je pozoruhodná hrobka Nachta, Amonova písaře a astronoma, sice nepříliš velká, zato proslavená výtečně zachovanými freskami a jejich zářivými barvami (č. 52). Vidíme na nich Nachta, jak dohlíží na zdárný průběh polních prací orání, setí, žně, sklizeň úrody, trhání a česání lnu. Většinou ho doprovází manželka. Další výjevy ho zobrazují při lovu a rybolovu v nilských bažinách, kde se v papyrových porostech skrývá hojná kořist. Se svými blízkymi vesele hoduje na hostině, kterou oživují další známé postavy: slepý harfeník opěvující šťastně a smysluplně prožívaný život, tři mladé, zcela nahé hudebnice, nebo kočka, která v úkrytu pod židlí svého pána požírá rybu. Tyto scény, pulzující životem, posvěcuje svou přítomností bohyně fikovníku. Na dalších freskách jsou znázorněny jednotlivé fáze osiridovského mýtu.
Min (č. 109) byl vysokým úředníkem - prefektem města This - a zároveň vysokým kněžským hodnostářem - představeným kněží boha Onúrida (Onhureta). Jako vychovatel- faraona Amenhotepa II. měl volný přístup do královského paláce. Na některých výjevech je Min zobrazen s Amenhotepem na klíně, na jiných se král učí střílet z luku. V tomto umění se později stal nepřekonatelným.
V Cajově hrobce (č. 23) jsme svědky udílení vyznamenání v podobě zlatých náhrdelníků a vidíme zesnulého, jak řídí úřad ministra zahraničí. V Džeserkaresenebově hrobce "Posvátná je moc světla v jeho nedotknutelnosti" (č. 38), patřící správci Amonových sýpek, je znázorněna hostina, kterou oživují hudebníci a zpěváci. Najdeme zde také podobiznu kobří bohyně Renenutet, patronky bohaté sklizně. Z Vahovy hrobky (č. 22) tryská gejzír barev opěvující významné slavnosti, jejichž organizaci měl zemřelý velmož na starosti. Amenmesse (č. 42) byl vysokým vojenským hodnostářem. Fresky v jeho hrobce vyjadřují poděkování města Théb faraonovým vojskům, která z Egypta vyhnala všechny nepřátele, a tím mu zajistila mír a blahobyt. Další scény laděné do odstínu červené, barvy znamenající sílu a moc, znázorňují dobytí syrské pevnosti a zástup vyslanců podmaněných zemí, kteří faraonovi přicházejí odvést daně.
Ve velkém okrsku lze spatřit dva archeologické zázraky: Mennovu a Rechmireovu hrobku (č. 69 a 100). Menna byl polním písařem; kontroloval parcelaci pozemků a ověřoval jejich hranice, často zničené nebo posunuté následkem záplav. Jeho hrobka se skládá ze vstupní síně a vlastní svatyně. Na levé straně síně měří Mennovi podřízení množství odváděného obilí a provádějí vyměřování pozemků. Odhalení podvodníci jsou potrestáni ranami holí. Vše je zváženo, ověřeno a zapsáno. Jsou však i takoví, kteří nemají naspěch, jako onen starý rolník, odpočívající pod stromem. Dojemně působí portrét matky s dítětem přivázaným na zádech, která se ho snaží ukrýt ve stínu před sálajícím sluncem, zatímco sama trhá len. Další výjevy Mennu zobrazují, jak při hostině přijímá dary a pozoruje své dcery ve slavnostních úborech, které mu jdou vstříc a hrají přitom na sistrum. V pravé polovině první síně jsou portréty hodovníků, členů Mennovy rodiny, s květinovými věnci kolem krku a velkých bohů - Osirida, Rea a Hathory.
Scény z lovu a rybolovu, znázorněné na stěnách Mennova věčného příbytku, mají symbolický význam. Menna a členové jeho rodiny přinášejí mír do divokých končin, zachraňují hodné duše, zahánějí zlé duchy. Menna cestuje lodí do Abydu, kde se účastní Osiridových mysterií.
Haremheb (č. 78) byl písařem pořizujícím seznamy rekrutů. V jeho hrobce jsme svědky verbování pěšáků a jezdců. Kenamon (č. 93) byl Amenhotepovým vrchním správcem. Návštěvníky jeho hrobky zaujmou především dokonale ztvárněná zvířata a scény znázorňující slavnosti na počest Nového roku, v jejichž průběhu jsou faraonovi předávány dary - od zlatých náhrdelníků až po nádherné vyzdobené vozy. Sennefer (č. 96), jenž byl za vlády Amenhótepa III. starostou Théb, si dal vystavět prostorný věčný příbytek, kterému se kvůli stropu imitujícímu révové loubí přezdívá "hrobka s révou". Malby v hrobce znázorňují téma mystické opilosti spojené s kultem Osirida a zdůrazňují, že zesnulý a jeho manželka se každý den hřejí v záři slunce.
Další hrobka s jedinečnou výzdobou pochází z dob vlády 12. dynastie. Patří Antefokerovi (č. 60), místodržiteli a vojenskému veliteli Théb. Na stěnách vidíme rituální scény: pouť do Abydu, starodávné tance a poměrně vzácný výjev - zasvěcenec je oblékán do "kůže znovuvzkříšení".
Také ve vesnici byly objeveny dvě hrobky s pozoruhodnou výzdobou: hrobka Chaemheta řečeného Mahu (č. 57) a Ramoseho (č. 55). Chaemhet byl za vlády Amenhotepa III. vrchním inspektorem sýpek Horního a Dolního Egypta, zodpovědným za zásoby obilí a rozdělování potravin v době katastrofálních povodní. Mezi jeho další povinnosti patřila kontrola žní a dohled na úroveň zemědělství v celé zemi. Jako ministra si ho u dvora velmi vážili. Fresky v hrobce ho zobrazují, jak předkládá účty faraonovi, zatímco pastevci přivádějí dobytek. Amenhotep III. předává Chaemhetovi zlatý náhrdelník - odměnu za dobré a věrné služby. Další mistrovské malby zobrazují obřad uctívání slunce, jednotlivé fáze osiridovského rituálu, rajské nivy, pouť do Abydu a očistnou oběť ohněm a vodou, kterou vykonává zesnulý po svém vzkřišení. Nepřehlédnutelným detailem je kytice květů položená na židli zesnulého jako symbol nejjemnější esence života.
Ramose byl místodržitelem a vojenským velitelem Théb v neklidné době, kdy se Amenhotep IV. prohlásil Achnatonem. Část Ramoseho hrobky je ještě v klasickém stylu, druhá už ale ve stylu amarnském, vyznačujíám se prodlouženými hlavami, realisticky až naturalisticky ztvárněnými postavami (včetně různých deformací), pružnými a rozevlátými pohyby. Ramoseho posmrtný příbytek byl projektován jako malý chrám s dvěma sloupovými síněmi, svatyní a vlastní pohřební komorou, do níž vede přístup chodbou z první sloupové síně. Kromě výjevů, na nichž je vládnoucí faraon zpodobněn poprvé ještě jako Amenhotep IV. a podruhé už jakó Achnaton slunící se spolu s Nefertiti v záři Atonových paprsků, je zde znázorněn i slavnostní pohřební průvod s kněžkami a plačkami.
Na podobu Amenhotepa III. narazíme i ve Veserhetově hrobce (č. 56), kde se kromě zřídka používaného odstínu růžové barvy setkáme s dokonale provedenými obětními scénami, epizodami z rolnického života a loveckými scénami v poušti. Asketičtí křestanští poustevníci bohužel zničili podoby všech žen, které maliři zobrazili při účasti na slavnostní hostině. Pro Nedžemeržerovu hrobku (č. 138) jsou typické fresky zachycující nádhernou zahradu za Ramesseem a především zavlažovací systém, který byl jedním z vrcholů egyptského zemědělství. Nedžemerdžer, správce zahrad, jež byly součástí zádušního chrámu Ramesse II., je na nich odměňován bohyní-stromem, která mu podává pokrm věčnosti.
Mezi pahorky Šéch Abd el-Kurna a Dra Abú el-Naga se nachází další pohřebiště - El-Assassíf.
El-Assassíf si pro stavbu svých posmrtných příbytků vybrali hodnostáři 25. a 26. dynastie. Jejich hrobky jsou většinou prostorné, s velkými nádvořími a sloupovými síněmi. Architekti se svého úkolu výtečně zhostili a postavili skutečné podzemní paláce. Jedním z nich je i hrobka Moncuemheta, Amonova proroka a "vládce Města" (č. 34), k níž patří dvě rozlehlá nádvoří a velký počet svatyní. Největší v celé thébské nekropoli je hrobka vrchního obřadníka Pedamenopeta (č. 33).
Posmrtný příbytek Pabasy (č. 279) si získal proslulost svými "včelařskými" výjevy. Egypťané věřili, že včely se rodí ze sluneční záře a "včelař" byl také jedním z faraonových titulů.
Rozměrná Cheruefova hrobka (č. 192), pocházejíci z konce vlády Amenhotepa III., zobrazuje vznešenou trojici: faraona, jeho manželku Teje a bohyni Hathor přihlížející náboženským obřadům, v nichž měl nezastupitelné místo tanec. Vrcholným okamžikem obřadu je vztyčení piliře džed, na němž se podílí faraon osobné. Pilíř s otevřenýma očima je symbolem vzkříšeného Osirida.
Na jih od El-Assassífu se rozkládá nevysoký pahorek Chocha. Hrobky Nebamona a Ipukeje (č. 181 ), dvou sochařských mistrů, kteří zůstali věrnými přáteli až za hrob, jsou vyzdobeny scénami ze života umělců a řemeslníků. Na jejich stěnách můžeme obdivovat práci sochařů, malířů, uměleckých truhlářů a hrnčířů. U druhého Amonova kněze, jménem Pujemre, jsou tyto scény obohaceny o zhotovování vozů a zpracovávání kovu a kamene. V Neferenpetově hrobce (č. 178) se kromě práce klenotníků a zlatníků setkáme také s dojemnou scénou: dva ptáci s lidskou tváří spolu pijí z rybníka v rajské zahradě. Ptáci představují zemřelého a jeho manželku, jejichž duše tak mohou volně vzlétnout ke slunci. Také v dalších lokalitách, jako jsou Kurnet Muraj a Dra Abú el-Naga, se nacházejí pozoruhodné hrobky, např. věčný příbytek "božského otce" Amenemoneta. Fresky v hrobkách zobrazují neobvyklé rituální obřady, ukládání mumie do pohřební komory nebo průvod kněží nesoucích sochy faraona Amenhotepa III. a První královské manželky Teje. V hrobce lékaře Nebamona, věhlasného léčitele, jsme svědky příjezdu cizinců, kteří ho přicházejí požádat o radu. Návštěvníci Panehsyho hrobky mohou obdivovat posvátnou Amonovu vázu, předchůdkyni svatého grálu. V kouzelné malé hrobce královského písaře Roje, s nádherně zachovalými barvami, je znázorněn rituální obřad vážení srdcí. Protože pro zemřelého hodnostáře a jeho manželku dopadlo dobře, byli přijati do světa bohů, aby s nimi žili navěky.
Pro ty, kdož nemají na prohlídku thébské nekropole mnoho času, doporučujeme návštěvu šesti hrobek, které jsou mistrovskými díly svého druhu a obvykle bývají přístupny veřejnosti: Nachtovy (č. 52), Ramoseho (č. 55), Chaemhetovy - Mahuovy (č. 57), Mennovy (č. 69). Senneferovy (č. 96) a Rechmireovy (č. 100).
Nová říše
1550 - 1070 př. Kr.
Amon Ra spatřil Egypt ve světle své tváře na výsluní dějin, jehož slávě se již nikdy nikdo nedokázal přiblížit
Egypt, jak jej známe dnes, chrámy, obelisky, pylony. To je Nová říše, zlatá éra egyptských dějin, kdy byla země hlavní mocností známého světa, kdy povstaly nejkrásnější a nejkolosálnější stavby všech dob, kdy nejslavnější z faraónů psali dějiny světa a dokázali již před třemi tisíci lety dokonalost lidského vědění a umu.
Osmnáctá dynastie vládla od roku 1550 do roku 1070 př. Kr. Toto období egyptských dějin je obecně nejznámější a beletristicky i vědecky nejvíce zpracováno, díky několika výrazným postavám na trůnu a díky četným archeologickým nálezům a památkám. Je to historicky nejzajímavější část egyptských dějin. Obrovský rozmach kultu boha Amona - do té doby pouze místního Thébského boha. Obrovský hospodářský rozmach a jeden z uměleckých vrcholů dějin. Konec pohřbíváni do pyramid. Na trůnu se vystřídalo čtrnáct panovníků, a to: Ahmóse I., Amenhoten I., Thutmóse I. a II., královna Hatšepsovet, Thutmóse III. Amenhotep II., Thutmóse IV., Amenhoten III., a IV. (Achnaton), Smenchkaré, Tutanchaton (Tutanchámon), Aje a Haremheb.
První panovník dynastie Ahmose I. po vyhnání Hyksósů provedl rozsáhlé reformy státního aparátu a v krátké době obnovil hospodářskou stabilitu a prosperitu země. Vytvořil silnou armádu, do které podle hyksóského vzoru zavedl válečnou vozbu. S touto armádou znovu připojil k říši Núbii a na severu pronikl až po Syrské území. Ve válečných výpravách pokračovali i jeho tři nástupci. Pátým panovníkem byla královna Hatšepsovet, která neválčila, ale zato navazovala obchodní styky s blízkými i dalekými zeměmi. Podél dochovaných zpráv byla za její vlády podniknuta obchodní výprava až do Somálska. Její nástupce Thutmóse III. se vrátil k praxi válečných výbojů a stal se největším dobyvatelem v historii Egypta. Za jeho vlády se říše rozkládala od čtvrtého nilského kataraktu až po Eufrat v dnešní Sýrii a Iráku a na území Libye. Jeho nástupci dokázali tuto říši udržet, přestože proti ní vyvstali dva mocní nepřátelé na území Malé Asie, Mitanci a Chetité. Thutmóse IV. zlikvidoval jedno z nebezpečí mírovou cestou - svatba s dcerou Mitanského krále. Chetité však přes několik utrpěných porážek a mírovou smlouvou uzavřenou s Amnhotem IV. zůstali trvalou hrozbou Egypta. Za vlády Amnehotepa IV. došlo v zemi k vnitřní krizi. Amonovi kněží se nespokojovali s dosaženou mocí a snažili se získat absolutní moc i nad samotným panovníkem. To vedlo ke konfliktu, který panovník řešil zabavením majetků patřících kněžstvu boha Amóna a úplným zrušením a zákazem kultu. Sám potom zavedl uctívání boha Atona, založené na staroegyptském kultu uctívání slunce, změnil své jméno na Achnaton a přesídlil do nově vybudovaného města Achetatonu (u Tell El Amarny). Jeho reformy však neměly dlouhého trvání. Kněží boha Amona se nevzdali a po jeho smrti znovu zasáhli do osudů země. Zřejmě dokázali urychlit odchod Achnatonova nástupce Smenchkarého, který zemřel za nejasných okolností po dvou letech vlády. Následující panovník, nezletilý Tutanchaton, opět obnovil kult Amona, přesídlil do Vesétu a změnil své jméno na Tutanchámon. Přesto vládl velice krátce, stejně jako jeho nástupce Aje. Oba zřejmě nebezpečni tím, že byli přímými svědky úpadku boha Amona. Hrob a pozůstatky krále Achnatona byly zničeny, jeho město opuštěno a zbytky náboženské reformy zlikvidoval poslední panovník dynastie, vojevůdce Haremheb.
Devatenáctá dynastie vládla od roku 1307 do roku 1196 př. Kr. a na trůnu se vystřídali králové Ramesse I., Setchi I., Ramese II., Mereptah, Sethi II., Amenmesse, Siptah, královna Tvorset. 19. dynastie je vrcholem egyptských dějin. Velký počet silných vládců a prosperita země zaručovaly kulturní rozmach Egypta ve všech směrech. Stavební a umělecká činnost z této doby patří k vrcholu egyptského umění. Hlavním městem zůstává po většinu času Mennofer. Přestává dobývání nových zemí a zahraniční politika se spíše soustřeďuje k obraně již stávajících území. Pokračuje pohřbívání v Údolí králů. Do 19. dynastie spadá také vláda nejznamějšího a nejmocnějšího faraóna v celých dějinách Egypta - Ramesse II. Obrovsky narůstá moc Amonových kněží, kteří se ke konci dynastie stávají faktickými vládci země.
Prvního panovníka dynastie vybral za svého nástupce snad sám Haremheb. Ramese I. pocházel z Dolního Egypta a byl zdatným válečníkem. Zemřel po dvou letech vlády, ale dokázal v zemi znovu zavést pořádek. Jeho syn a nástupce Setchi I. obnovil i vnější postavení Egypta. Porazil Libyjce, kteří ohrožovali zemi ze západu a zničil čtyřikrát vojska Chetitů, pronikajících do země z východu. Jeho syn Ramesse II., zvaný Veliký, vládl přes šedesát let a přesto, že nelze věřit všemu, co hlásí nápisy na zdech jeho staveb a chrámů, byl velmi obratným a úspěšným panovníkem. Zachoval říši její velikost a dal vybudovat tolik staveb, měst a chrámů, jako žádný panovník Nové říše. Jeho nástupce Merenptah svedl ještě několik vítězných bitev s Libyjci a s nepřáteli ohrožujícími zemi z Asie, ale další vládcové nebyli již tak úspěšní. Země napadána vnějšími nepřáteli se navíc začala otřásat vnitřními bouřemi. Konec dynastie se ztrácí ve zmatcích, egyptologové udávají asi desetiletí bezvládí, kdy na trůn na krátké období zasedl dokonce neznámý Syřan jménem Iarsu.
Dvacátá dynastie vládla v letech asi 1196 až 1070 př. Kr. Na trůnu se vystřídalo jedenáct panovníků, a to: Setnachte, Ramesse III. až XI. a Hrihor. Král Stenachte vládl krátce, ale znovu dokázal zavést v zemi pořádek. Jeho nástupce Ramesse III. byl ještě velkým panovníkem, který porážel vojska nepřátel tlačící se vytrvale do země z Asie. Ale obrana země a náklady na udržování armády zřejmě odčerpávaly příliš mnoho prostředků a sil. Země se otřásala nepokoji a vzpourami. Za vlády Ramesse III., kolem roku 1160 př. Kr., došlo k první historicky doložené stávce v dějinách lidstva, která přerostla ve vzpouru. Byla to stávka dělníků z Vesétského pohřebiště a byla nakonec krvavě potlačena. Sám Ramesse III. padl za oběť palácovým intrikám a byl zavražděn ženami z palácového harému. Za jeho nástupců říše postupně ztrácela dobyté území a úměrně s tímto procesem ubývalo i vážnosti vládců. Poslední Ramesse byl v plném područí kněží boha Amona a nakonec byl nahrazen na trůnu Amonovým veleknězem Hrihorem.
Králové Nové říše poučeni tisícem let zkušeností upustili od pohřbívání svých pozůstatků v pyramidách, které nebyly schopny zajistit jejich stavitelům věčný život. Nechali si budovat tajné skalní hroby, oddělené od zádušních chrámů, aby tak znemožnili jejich odhalení a vyloupení. První dva panovníci Nové říše se nechali pohřbít na vesétském pohřebišti u Dra Abúl Navy, ale Thutmóse I. dal západně od něj založit nové pohřebiště v těžko přístupné skalní rozsedlině, dnes dobře známé jako Údolí králů. Na tomto pohřebišti byli pohřbení téměř všichni králové Nové říše, někteří jejich příbuzní a několik vysokých královských hodnostářů. Dnes je těchto hrobů známo šedesát dva. Největší z nich je hrobka Setchiho I., ale nejznámější je hrobka Tutanchamonova, jediná královská hrobka vůbec, která se zachovala nevyloupená a téměř neporušená.
Nová říše byla obdobím největšího rozmachu Egypta a to jak mocenského, hospodářského tak i kulturního. Vzrostly výrobní síly země díky přílivu otroků získaných ve vítězných válkách a díky rozšíření plochy obdělávané půdy. Do Egypta pronikla výroba železa a tvrdých slitin bronzu, byl zdokonalen pluh, rozvíjela se nebývalým tempem řemesla i stavebnictví. Dochované stavby z období Nové říše mohou být většinou psány s předponou nej-. Největší chrámový komplex v Karnaku, ve kterém stojí největší obelisk na světě - obelisk královny Hatšepsovet, největší skarab panovníka Amenhotepa III. tamtéž, největší posvátné jezírko. Největší zádušní chrám Ramesse II. (dnes známý jako Ramesseum), největší sochy ve skalním chrámu v Abú Simel a desítky dalších. Avšak kromě kolosálních staveb se zachovala i díla, svým pojetím odlišná od strnulého schématu egyptských dějin. Projevuje se na nich vliv krétského a mezopotámského umění, se kterým se Egypťané v té době seznámili a dále vliv reforem Achnatonových. Některá díla té doby jsou vysoce realistická a zobrazují panovníky i život zcela jinak než bylo do té doby zvykem. Období konce vlády dvacáté dynastie však zahajuje úpadek říše, která se už nikdy později nedokázala pozvednout k bývalé slávě a významu. Strnulými náboženskými formulkami svázaná společnost se přestala rozvíjet a stala se postupně kořistí jiných progresivnějších společenských formací.
Dér el-Medína
Na západním břehu Théb nelze minout bez povšimnutí místo, na němž žili a tvořili ti, kteří si postavili věčný pomník vybudováním a výzdobou hrobek faraonů v Údolí králů.
V malém údolíčku ležícím jihozápadně od Šéch Abd el-Kurna se nachází lokalita Dér el-Medína, která se stala památníkem těchto geniálních umělců hned ve třech podobách: jako jejich vesnice, nekropole a chrám.
Dér el-Medínu vzkřísil k novému životu francouzský archeolog Bérnard Bruyéres, který zde prováděl výzkumy v letech 1921-1951. Jeho práce byla tak důkladná, že dnes důvěrně známe všechny obyvatele městečka.
V obrovské šachtě vyhloubené u chrámu byly objeveny archivy řemeslníků, především ve formě malých vápencových úlomků (řecky "ostraka"). Rozluštění a podrobné studium tohoto "zádušního deníku" poskytlo množství mimořádně cenných informací o každodenním životě egyptských uměleckých řemeslníků.
Umělečtí řemeslníci pracovali v ústraní, daleko od zvědavých očí a uší. Byli podřízeni přímo faraonovi a místodržiteli, měli svůj vlastní soudní tribunál a školu, mohli zůstat svobodní nebo se oženit a zakládat rodiny. Celý život prožili společně ve své malé vesničce obehnané vysokou zdí a střežené dnem i nocí.
Zdejším umělcům poskytoval stát vše, co potřebovali ke klidnému životu, aby se mohli nerušeně věnovat svému umění. Měli svou vlastní prádelnu, pekaře, hrnčíře, tkalce, rybáře a zahradníry. Každodenně jim karavana oslů a nosičů přivážela čerstvou vodu. Každé zdržení bylo doprovázeno ostrými protesty.
"Domácí" členové řemeslnického stavu směli přijímat zakázky také od "cizích" zákazníků, pro něž vyráběli například sarkofágy a nábytek.
Umělci a jejich rodiny bydleli v malých bílých jednoposchoďových domcích o průměrné ploše 70 m2. Každý domek měl terasu, na níž se v letních vedrech přespávalo, a místo vyhrazené uctívání předků, "duchů přebývajících v záři a blaženosti", kteří v podobě soch nebo stél v domě nadále bydleli a chránili ho.
Egyptské jméno vesnice - Set maat - má svůj vlastní přesný význam: znamená "místo pravdy", tj. sídlo pořádku, spravedlnosti a práva. Každý obyvatel, který chtěl získat věčný život, musel "vyznávat maat" a "konat maat".
Práce byla přesně rozvržena tak, aby nechyběly ani chvíle pro odpočinek. Umělci byli jako na lodi rozděleni do dvou skupin - na levobok a na pravobok. Skupiny se na pracovišti pravidelně střídaly. V průsmyku, jímž vedla cesta do Údolí králů, vystavěli několik kamenných chátrčí a malou svatyni. Členům stavu byla udělena neobvyklá výsada: na pahorkatině rozkládající se nad vesnicí si směli stavět vlastní hrobky. V místě bylo objeveno čtyři sta padesát posmrtných příbytků bez výzdoby a padesát tři s výzdobou. Bohužel jen velmi málo z nich (v současné době jen asi tři) je přístupno veřejnosti.
Detaily vypovídající o každodenním životě umělců jsou vzácné. Pouze v hrobce sochaře Ipuje (č. 217) můžeme vidět při práci pradláky a barvíře, scény z trhu a sochařovu dílnu, kde řemeslníci zhotovují sarkofágy, kusy nábytku nebo sochy. Tehdy, stejně jako dnes, se toto zaměstnání neobešlo bez různých nepříjemností a úrazů: vidíme truhláře, který si při práci vykloubil rameno, jinému spadlo do oka smítko. Osada měla naštěstí svou vědmu a lékaře, kteří uměli včas účinně zasáhnout.
Výzdoba hrobek je většinou symbolická, s náboženskými náměty, které svědčí o bohatém duchovním životě společenství. V přepychové Sennedžemové hrobce (č. 1) jsme svědky vítězného boje kočky, inkarnace světla, ozbrojené nožem s hadem temnot. Anubis odvádí umělce a jeho manželku do ráje, kde pokračují v běžných pracích: sejí, orají a sklízejí, tentokrát však ve slavnostním šatě a bez sebemenší námahy. Na další fresce je rodina shromážděná na nebeské hostině a Sennedžem s manželkou klečí před bohyní fíkovníku Nut, která je na onom světě zásobuje vodou a potravou.
Inerchau ve své hrobce (č. 359) naslouchá harfenistce, která ho v písni nabádá, aby den prožil smysluplně. Přitom pozoruje květ lotosu, symbol znovu se rodícího světla, a fénixe, posvátného ptáka slunečního města Heliopole (Onu), který je duší boha Re. Klečící umělec uctívá zlatého sokola a nakonec vychází z hrobky, jejíž dveře jsou ozářeny slunečními paprsky.
Pašedu (č. 3) je zobrazen, jak klečí u kmene palmy. Na radu boha Thovta se musí vyvarovat prudkosti a vznětlivosti a zůstat v klidu podoben vysokému stromu, který vyrůstá v pokojné zahradě, kde ho čeká jen štěstí. V hrobce je pozoruhodný detail: Horovo oko drží v ruce nádobku, v níž hoří touče, které nevydávají kouř a které umělci poskytují dostatek světla při práci. Knoty jsou každého večera pečlivě spočítány. Díky Horovu oku, dárci světla, měl umělec možnost tvořit svá díla.
Mohli bychom se ještě zmínit o mnoha dalších hrobkách, jako například o Nebenmaatové hrobce (č. 219), kde vidíme Anubise, otvírajícího mumii ústa, a dvě ptačí duše - umělce a jeho manželky, jak pňjímají posvátnou vodu z rukou bohyně Nut. Jednou z největších a nejkrásnějších je Irineferova hrobka (č. 290), dnes bohužel pro návštěvníky uzavřená. Kromě neobvykle ztvárněné oběti Maat je na stěnách znázorněna existence dvojí Maat: první představuje muž, druhou žena; umělec tak chtěl připomenout, že v řemeslnickém stavu vedle sebe existují dva duchovní proudy.
Svatyně, jejíž vznik spadá do období vlády Ptolemaiovců, kopíruje svými prvky chrámové stavby z předcházejících období. Není příliš velká (jen 15 x 9 m) a byla zasvěcena dvěma ochránkyním uměleckého cechu, Hathor a Maat. Byli v ní uctíváni i dva velcí stavitelé: Imhotep a Amenhotep, syn Hapuův.
Chrám je obehnán ochrannou zdí s jedním vchodem. Má sloupovou síň, pronaos (sloupová předsíň chrámu nebo svatostánku) a tři svatyně. Několikrát je zde v různých podobách zobrazena bohyně Hathor, osm bohů, stvořitelů světa, a další božstva, která stavitele chrámu inspirovala a vedla jim ruku. Postavíme-li se v jižní svatyni čelem ke svatostánku, můžeme obdivovat obřad zasvěcování umělce do osiridovských mysterií. Umělec je přiváděn bohyní Maat, poté je mu váženo srdce a nakonec je jeho hlas uznán "hlasem spravedlivého".
celý článek
